První jazyk berte jako nástroj, ne jako závazek na celý život. Naučit se
základy jednoho jazyka do použitelné úrovně trvá měsíce, ne dny. Když po této době zvládnete proměnné, podmínky, cykly, funkce a práci s chybami, přechod na jiný jazyk bude výrazně rychlejší. Rozhodněte se do týdne, začněte psát a hodnocení dělejte podle hotových programů, ne podle pocitu z tutoriálů.
Stanovte si malý projekt na čtyři až šest týdnů a držte se ho. U JavaScriptu to může být jednoduchá kalkulačka v prohlížeči, u Pythonu skript, který přejmenuje soubory podle data. Po dokončení projekt rozšiřte o jednu funkci, kterou jste původně neplánovali. Tím zjistíte, jestli vám jazyk sedí i při údržbě kódu, ne jen při prvním nadšení. Teprve potom řešte, zda přidat druhý jazyk.
Stavy, na které se zapomíná Největší rozdíl mezi prototypem a hotovým produktem je v tom, co se stane, když se něco pokazí. Pro každou komponentu načrtněte alespoň čtyři stavy: prázdný, načítání, chyba a plný obsah. Prázdný stav není bílá plocha — musí říct, co tu bude a jak to získat. Načítání potřebuje okamžitou zpětnou vazbu, jinak uživatel klikne znovu a vytvoří duplicitní požadavek. Chybová hláška musí sdělit, co se stalo a co má člověk udělat, ne jen že nastala chyba. Tlačítko bez disabled stavu během odesílání formuláře je klasická příčina dvojích objednávek.
Kontrast a velikost písma nejsou kosmetika. Text, který nejde přečíst na telefonu na slunci, je nepoužitelný bez ohledu na to, jak je design moderní. Držte se minimální velikosti těla textu, kterou zvládne přečíst i člověk bez brýlí, a ověřte
kontrast textu vůči pozadí. Nepoužívejte barvu jako jediný nositel informace — chybový stav potřebuje i ikonu nebo text. Odkazy a tlačítka musí mít dostatečně velkou klikací plochu, protože prstem se netrefíte tak přesně jako myší.
Jak poznat, že jazyk je pro vás skutečně vhodný Dejte každému kandidátovi jeden večer. Nainstalujte prostředí, napište program,
který načte vstup, něco s ním udělá a vypíše výsledek. Potom zkuste najít odpověď na dvě běžné otázky v dokumentaci. Pokud vás instalace zdržela na dvě hodiny a dokumentace je pro vás nesrozumitelná, je to signál. První jazyk má snižovat tření, ne ho zvyšovat. Neporovnávejte jazyky podle popularity, ale podle toho, jak rychle se dostanete k funkčnímu výsledku.
Komunikace v projektu má svá pravidla. Pište stručně a věcně, ptejte se na konkrétní věci a uvádějte, co už jste zkusili. Pokud recenzent navrhne úpravu, proberte ji v diskusi, ale neslibujte termíny, které nemůžete dodržet. Když na práci nemáte čas, dejte vědět; otevřený pull request bez reakce blokuje ostatní. Někdy je lepší změnu stáhnout a vrátit se k ní později než ji nechat měsíce viset.
Nakonec testujte s lidmi, kteří neznají váš kód. Posaďte je k obrazovce, zadejte jim úkol a mlčte. Když se zeptají, co mají udělat, je to nález, ne hloupá otázka. Zapisujte si, kde se zasekli a co je napadlo, a opravujte příčinu, ne následek. Design není jednorázová fáze před programováním, ale série malých rozhodnutí, která děláte během celého vývoje. Každá obrazovka, kterou otestujete na jednom cizím člověku, ušetří desítky podporovacích dotazů později.
Datum a čas, identifikátory a peněžní částky jsou tři místa, kde změna modelu bolí nejvíc. Vracejte je v jednoznačném formátu, ideálně s časovým pásmem, a nikdy nemíchejte lokální čas s UTC. Identifikátory nedržte jako celá čísla, pokud hrozí přechod na jiný typ; řetězec je bezpečnější a klienta nezajímá, jak vypadá uvnitř. Částky posílejte jako celé jednotky s měnou, ne jako desetinná čísla, u kterých se zaokrouhluje jinak na každé straně.
Typická chyba je průběžné slévání hlavní větve do rozpracované funkcе místo rebase. Merge commity zanesou do historie šum a ztíží přesun změn mezi větvemi. Pokud tým používá rebase, držte se ho i při aktualizaci své větve a řešte konflikty hned po malých krocích. Velký rebase po týdnu práce znamená desítky konfliktů najednou a vysoké riziko, že něco přepíšete omylem.
Jak vypadá první pohovor a co na něm rozhodu
Vývojář vidí rozhraní jako soustavu komponent, stavů a datových toků. Uživatel vidí jen obrazovku, na které se snaží něco dokončit. Většina problémů s použitelností nevzniká kvůli ošklivým barvám, ale kvůli tomu, že se tyto dva pohledy rozcházejí. Než začnete řešit estetiku, položte si otázku, jakou konkrétní činnost má obrazovka umožnit a co musí uživatel udělat, aby ji dokončil. Pište si to jako krátký scénář: přijdu, vidím, kliknu, dostanu potvrzení. Když scénář nedokážete popsat ve třech krocích, je zadání nejasné a žádný design to nespasí.